Mesto, postavene z hliny kolem roku 1300 kulturou Chimu, je cele zdobeno ruznymi vzory vytlacenymi do zdi.

Mesto zahrnovalo chramy, dilny, vodni kanaly…

prostory na skladovani potravin.

Prestoze mesto dobyli kolem roku 1460 Inkove, nebylo vypleneno az do prichodu Spanelu.

Je to hezka podivana, ale vetsina dnesnich obrazcu jsou jen repliky.

Rozvaliny Chan Chan se nachazeji 5 km od mesta Trujillo na severu Peru, kde Prcikovi po ranu na mistnim autobusaku ukradli batoh. Shit happens, sometimes.

Tak jsme se jeli uklidnit na plaz, ale moc nam to nevyslo. Byla to spis takova skladka odpadu. Mistnim to ale nevadi a uzivaji si more a slunce dosytosti.

Oblast Huaraz, kde lezi nejvyssi peruanska hora Huascaran (6768 m), je oblibenou trekarskou a horolezeckou oblasti.

Puvodne jsme se tu taky chteli trosku protahnout, jenze jsme si nevybrali nejlepsi dobu, a tak nas pocasi na kopce nepustilo. Zase takovy drsnaci, abychom se brodili po kolena snehem, nejsme.

Tak jsme se alespon podivali k lagune Llanganuco s pruzracne zelenou vodou.

Koukli jsme se taky na trh v horske vesnici Yungay.

A stavili se ve mestecku Caraz, kde jsme chteli zustat pres noc a alespon se projet na kole po okoli. Jenze jsme zjistili, ze nemame ani floka a bankomat, ktery tu je, nebral ani jednu z nasich karet a banka, ktera meni penize, byla zavrena. Tak jsme spocitali fufniky a byli jsme radi, ze jsme meli alespon na autobus zpet do Huarazu. Taky dobrodruzstvi.

Na zaver jeste prima dopravni prostredek.

Stejne tak jako ostrovy Islas Ballestas, i poloostrov Paracas patri do stejnojmenne narodni rezervace.

Puvodne jsme chteli na poloostrove stravit nejmene cely den, a to bez cestovky. Jenze poloostrov je dost velky a jit pesky 30 km pres poust nam prislo trosku moc. A pujcit si auto, nebo alespon mopeda se nam nepodarilo.

A tak jsme chte nechte museli jet s kancelari.

Utesy a more jsou tu nadherne.

Moc radi bychom se tu kochali a prozkoumavali park.

Jenze pruvodce nas furt honil, honem sem, honem tam.

A navic z celkem 3 hodin byla vyhrazena 1 hodina na navstevu mistni restaurace. Auaaaaaa!!!

Alespon ze tam bylo kolem na co koukat.

Islas Ballestas, ktere se nachazeji nedaleko mesta Pisco u peruanskeho pobrezi, jsou domovem velkych kolonii lvouna hrivnateho a ruznych druhu ptaku.

A je zde take mozne videt tucnaky Humboldtovi.

Pelikany peruanske.

Kormorany.

A spoustu dalsich druhu.

Ptaku je tu tolik, ze se zde jejich trus (guano) tezi a pouziva se jako hnojivo. A to jiz od predinckych dob. Dokonce i slovo guano pochazi z kecuanstiny.

Lvouni (a mozna i lachtani, jak se zda tak v anglictine se to rekne stejne a spanelske nazvy si nepamatujeme) se radi vystavuji na utesech a vyhrivaji se na Slunci.

A nekteri jsou opravdu legracni.

A jini se zase strasne radi foti.

Lvouni kolonie jsou opravdu pocetne a protoze je obdobi pareni, tak to v nich pekne vre.

A ty velky pekne rvou.

PS: Nektery obrazky jsou zase dost nesikovne oriznuty. Ale jen v Internet Exloreru, pouzivejte Firefox.

Vanoce jsme stravili v oaze Huacachina na okraji peruanske pobrezni pouste.

Vsude samej pisek.

Sem tam nejaka mala oazka.

Nebo poustni vesnice.

A jinak samy rozpaleny pisek. V jednom pruvodci jsem se docetl, ze ty bile vystupky z pouste nejsou ve skutecnosti kameny, nybrz fosilie prehistorickych morskych tvoru. A ze prave tato poust je nejvetsim nalezistem pozustatku davnych morskych zivocichu.

Nicmene dle naseho zkoumani jsou ve skutecnosti tyto vycnelky uplne normalni odpadky.

Vypadalo to snadne, ale vyskrabat se na vrchol duny nebyla az takova sranda. To by clovek nerek, jak ten pisek v sandalich pali.

Na Stedry den jsem si vyjeli buginou do pouste. A bylo to dost vzruso.

Ridic jel jako blazen. Bugina skakala z duny na dunu. Nebylo vyjimkou, ze jsme levitovali nekolik centimetru nad sedackou. Jeste ze jsme meli pasy.

Dalsi stedrovecerni zabavou bylo sandboardovani.

Teda nejdrive spis sandsankovani.

A pak uz hezky nastojaka. Prcikovi to docela slo. Ja to vetsinou sjel susem po hube.

Preci jen ma ta poust sve kouzlo. (ja vim, pisem to uplne o vsem)

A zapad Slunce za to taky stal.

A taky jsme se zajeli podivat na obrazce u Nazcy. Predpoklada se, ze byly vytvoreny lidmi kultur Paracas a Nazca v obdobi mezi lety 900 pr.n.l. az 600 n.l.

Obrazce jsou vyryty do pouste a zobrazuji napriklad zvirata, geometricke tvary, rostliny i lidi a jsou az dve stovky metru dlouhe. 

Nejlepe se da na vsechny obrazce podivat z letadla. Jenze nam to prislo drahy, a tak jsme se koukli jen z vyhlidkove veze, odkud jsou videt pouze 3 obrazce a taky spousta stop od aut, ktera mezi nimi projizdeji.
 

Pisac je male privetive mestecko asi 30km severne od Cusca, ktere je proslule predevsim svymi barvitymi trhy a nedalekymi inckymi ruinami.

Na mistnim trhu je opravdu na co se divat a co koupit.

Koberce i koberecky s ruznymi vzory.

Misky z keramiky i ze dreva.

Sachy i mistni verze Clovece nezlob se.

Latky s nejruznejsimi vzory.

Cepice, ponca, svetry…

a rumba koule

A celkove ma mestecko atmosferu.

Nad Pisacem se rozkladaji jedny z nejhezcich inckych ruin.

Podle nekterych mistnich jsou dokonce i hezci, ackoliv menci, nez Machu Picchu.

Kazdopadne jsou tu velice zachovale a rozsahle incke terasy.

I tady jim ty sutraky pekne zapadaj.

I kdyz ne uplne vsude.

Posledni zastavka u inckych pamatek byla v Ollantaytambu. Mesta, odkud jsme puvodne chteli jet vlakem na Machu Picchu.

Jenze uz jsme toho vseho kameni meli tak akorat dost, a na Machu Picchu se nam uz nechtelo.

Ono to totiz neni zrovna levny. 40 USD za 40km nejlevnejsim vecernim vlakem (zlodeji) a pak jeste 40 USD za vstupny. To muzeme zmoknout klidne i nekde jinde a levnejc.

Cusco, byvale hlavni mesto rise Inku, je peruanskou mekkou cestovatelu a turistu. Lezi 3326 m.n.m a dodnes je vetsina ulic centra lemovana inckymi zdmi. Nicmene nejvetsim lakadlem je nedaleke Machu Picchu.

Cusco je hezke mesto. A bylo by i velice prijemne, nebyt vsudy pritomnych nahanecu do restauraci, na Inka trail, na ruzne zajezdy, masaze, nebo cokoliv jineho.

Ackoliv po ranu je ve meste vcelku klid a ma sve kouzlo.

Milovnik kolonialni architektury si zde prijde na sve.

A stejne tak si tu uziji i obdivovatele inckeho stavitelskeho umeni.

Musime uznat, ze kameny do sebe opravdu dobre zapadaji. Urcite to dalo Inkum hodne prace.

Kousek nad mestem se nachazi nekolikero inckych ruin.

Jednou z nich je Sacsayhuaman. I presto, ze se zachovalo jen 20 procent z puvodniho rozsahu, jsou tyto ruiny jedny z nejrozlehlejsich v okoli.

Mensi Pukapukara je ale taky pusobiva.

A docela nam pripominala miniaturu Spisskeho hradu.

V jeste mensi Tambo Machay tecou dva curky vody.

A po pravde nas tady ty incky sutraky prestaly bavit. Na 15. stoleti, kdy se odehraval nejvetsi rozmach Inku, to fakt neni nic moc. Kdyz to srovname s Karlovym mostem…

Ale krajina je tady pekna.

Tak jsme si konecne taky poradne protahli nohy. A to hned v jednom z nejhlubsich kanonu sveta.

Kolem toho, zda-li je nejhlubsi, se vedou neustale polemiky. Podle jednech zarucene nejnovejsich vyzkumu je nejhlubsi prave Colca, podle jinych zarucene novejsich a presnejsich vyzkumu je to nedaleky Cotahuasi.

Hloubka kanonu Colca se uvadi v rozmezi 3400 az 3550 metru. Zajimave ovsem je, ze nam k dosazeni dna z vesnice Cabanaconde, ktera lezi na hrane kanonu, stacilo zdolat 1200 metru vyskovych.

Nejpravdepodobnejsi bude, ze se hloubka kanonu meri od vrcholku nejvyssi hory v okoli.

Nicmene, sestup to nebyl snadny.

Ze zacatku se sice jde po pekne ceste takrka po vrstevnici,

ale dal uz je to pekny sesup.

Stoji to ovsem za to.

Cestou je na co se koukat.

A tak se obcas zastavime a kochame se.

Vecer jsme nalezli utociste na zahrade jednoho mistniho podnikavce. Za par drobnych nam poskytl jedine rovne, travou porostle misto siroko daleko.

Mistni lide jsou mili a pratelsti.

Druhy den rano nas nejdrive cekal lehky sestup do oazy, kde panuje subtropicke klima.

A pak to uz bylo jen prudke stoupani. 4 hodinky ostre vzhuru. Vyrazili jsme sice plni optimismu, ale s batohama na zadech to byla poradna makacka.

Nakonec jsme se ale preci jen vyskrabali az na vrchol.

Taquile i Amantani jsou opravdove ostrovy na jezere Titicaca, ktere jsou zajimave predevsim tradicnim zivotem mistnich obyvatel.

Muzi na ostrove Taquile nosi legracni pleteny cepicky. Zajimave je to, ze zeny pripravuji vlnu a muzi pletou. Neumi-li tu muz plest, nema cepici a nemuze se ozenit.

Jak se zda, vysedavani na namesti je tu zpusob zivota.

Po celem ostrove jsou vybudovany terasy, kde se pestuji predevsim brambory a kukurice.

Zato zviratek je tu jen par.

Amantani je ostrov o neco malo vetsi nez Taquile.

Mistni pani jsou tady oblecene v pestrych krojich a rady pletou cepice.

A u jedne z nich jsme jednu noc prespali.

K obedu jsme dostali ctyri druhy brambor a omeletu.

Kuchyn mela rozhodne svoje kouzlo.

Podobne jako na Taquile, i tady prevlada zemedelstvi.

Je to kupodivu, ale na tomto malem ostruvku pry zije 5000 lidi v celkem deviti komunitach.

Navecer se nejdrive konal kycovity zapad Slunce.

Pak nas pan domaci nastrojil do mistnich kroju a vyrazili jsme na veselici.

A bylo opravdu veselo. Prcik vykrucala s panem domacim jak o zivot.

A vsichni mistni se s nami chteli vyfotit.

Tak stastny a vesely a happy new year.

Na peruanske casti jezera Titicaca, nedaleko mesta Puno, ziji Uruove na Plovoucich ostrovech (Islas Flotantes).

Ostrovy samotne, obydli Uruu i lode jsou vyrobeny z rakosu rostouciho v melcinach jezera.

Uruove se vsak dnes zivi vicemene prodejem suvenyru.

Popravde je to tu dost komercni opicarna.

Ale Prcik si s panima pekne pokecala.