mapa

Odkaz přímo na Google Maps a KML pro Google Earth.

Pulrocni putovani po Jizni Americe nam uteklo jako voda, za par dnu uz budeme doma.

Z uplneho jihu, z Ohnove zeme, jsme se po nekdy vetsich a nekdy mensich kouscich posouvali smerem k severu Argentiny.

Na chvili jsme se zastavili pod nejvyssi horou kontinentu Aconcaguou (6962 m). Nahoru jsme vsak nesli. Bylo dost nestale pocasi.

Prohledli jsme si tam alespon prirodni kamenny most Puente del Inca a zbytek termalnich lazni. A nedobrovolne jsme tam stravili noc, kdyz se rozvodnila reka a strhla kus silnice. Jedina cesta zpatky byla tudiz neprujezdna. Ale vsechno nakonec dobre dopadlo. Do rana voda opadla, silnicari cestu opravili a my mohli zpatky do udoli.

Jeste vice na severu jsme navstivili ruiny Quilmes, pojmenovane pravdepodobne podle nejpopularnejsiho argentinskeho piva.

Nas ale vice zaujaly kaktusy, ktere na ruinach rostou, nez-li ruiny samotne.

Na samy zaver vypravy jsme se vratili do nasich oblibenych andskych vesnicek nas severu Argentiny. V Tilcare a Humahuace jsme konecne nakoupili suvenyry. Pro kazdeho neco, ale asi si to nakonec vsechno nechame pro sebe

Jako tresnicku na dortu jsme si nechali navstevu vesnice Iruya, polozene vysoko v horach.

Vesnicka je vazne bozi. Je utopena mezi velehorami, konci tu silnice. Dostat se sem znamena 3 hodiny drncani (53 km) po prasne a klikate ceste (docela adrenalin). Uplny konec sveta. Tak jsme ho nakonec prece jen nasli.

A ted nas ceka uz jen cesta do Buenos Aires a domu. Kazdopadne se uz nemuzeme dockat, az splachneme hrdlo Plzni v benatecke Rachote.

Ushuaia i Ohnova zeme maji hodne nej. Ushuaia je nejjiznejsim mestem sveta, nejjizneji polozena zeleznicni trat na svete tu vozi turisty, da se tu jit nejjiznejsi trek na svete ci prijit na mizinu v nejjizneji polozenem casinu.

Konec sveta, jak tomu tady rikaji, nam to ale vubec nepripominalo. Na konci sveta jsme ocekavali obri vodopad, odkud se vody oceanu riti do nekonecneho vesmiru, a nasli jsme luxusni restaurace a hotely, prodejny znackoveho zbozi a blikajici casino.

Ovsem musime uznat, ze zdejsi pristav ma sve kouzlo. Stejne tak jako zasnezene vrcholky, ktere obklopuji mesto.

V Narodnim parku Tierra del Fuego (Ohnova zeme) jsme podnikli par kratkych prochazek.

Na nejaky velky trekovani to tu neni.

A popravde nas to taky trochu zklamalo. Sice jsme vedeli, ze nazev Ohnova zeme tento kraj dostal podle ohnu indianu (davno vyhubenych), ktere zpozorovali prvni moreplavci objevitele. Ale i tak jsme cekali na tom konci sveta trochu dramatictejsi krajinu.

Zdaleka nejvice nas tu zaujal dravec Karanco jizni. Zajimave je, ze ackoliv je to vcelku velky ptak, nechce se mu prilis letat a nam porad tlapkal kolem stanu jako slipka.

Dalsim prijemnym rozptylenim bylo neuveritelne mnozstvi kraliku, kteri tu jsou premnozeni a vsude hopskaji.

Ackoliv krajina nam prilis dramaticka neprisla, pocasi se zahanbit nenechalo a menilo se snad kazdych pet minut.

Tak takhle to tedy vypada na tom konci sveta

Posledni zastavka v parku Los Glaciares nas zavedla k obrimu ledovci Perito Moreno, ktery se nachazi 80 km od mesta Calafate.

Tentokrat nam pocasi moc nepralo a uzili jsme si predevsim nevlidnosti patagonskeho podzimu.

Ledovec Perito Moreno je opravdovy obr. Tyci se 60 metru nad hladinou jezera Lago Argentino. Dalsich 180 metru jeho vysky je schovano pod hladinou jezera.

Ale i presto je cast, kterou jsme videli, jen malym kousickem nejvetsiho pohybujiciho se ledoveho pole na svete.

Ledovec se kazdy den posune o dva metry, pricemz se z neho odlamuji obri kry za doprovodu praskani a hrmeni.

Od Laguny Torre je to jenom kousicek pod vrchol Fitz Roy (3405 m), ktery je horolezeckou lahudkou jak by smet.

Kdyz si rano privstanete a povylezete z kempu 450 metru vyskovych k Lagune de los Tres, budete odmeneni pohledem na bajecne nasviceny Fitz Roy.

Ale ani ze zdola nejsou vyhledy k zahozeni.

A okolni krajina take stoji za to. Zvlastni druh zakrsleho buku (lenga), ktery zde roste, casto svym tvarem pripomina bonsaje.

K ledovci a lagune Piedras Blancas je to jen dalsi kratka prochazka po proudu reky Rio Blanco.

Laguna je plna ker, ktere se nevypocitatelne odlamuji z ledovce, ve kterem to praska az hrmi.

Popojeli jsme do Narodniho parku Los Glaciares, kde jsme podnikli 5 denni trek.

Od mestecka El Chalten, ktere vazne lezi uprostred niceho, nas stezka vedla do hor.

V mirne zvlnene krajine se brzy ukaze hradba vrcholu, ktere dominuje Cerro Torre s vyskou 3102 m.

Tahle spice byla dlouha leta povazovana za neprekonatelny vrchol a i dnes je to horolezecka lahudka.

My jsme se odvazili pouze k lagune Torre, tvorene stejnojmennym ledovcem, ve ktere se vrchol pekne odrazi.

Po ranu, kdyz Slunce scenu nasviti, je to vazne bajecna podivana, ktere se neda odolat.

I cestou od laguny se pohledu na Torre nemuzeme nabazit a stale se zastavujeme a otacime.

Po tom vsem chozeni do kopce a pak zase z kopce nas uz zacaly bolet nohy, a tak jsme si zajeli na atlanticke pobrezi na poloostrov Valdes.

Hlavnim lakadlem bylo vcelku velke mnozstvi lvounu a tucnaku zijicich pri pobrezi.

Na pocet kusu se to sice s Paracasem v Peru neda srovnavat, ale i tak jsme videli nekolik peknych lvounich rodinek. Predstavte si, jeden lvoun ma az nekolik desitek manzelek. Celkem slusny harem.

Zatim co se stari pardalove jen tak povaluji po plazi, mala lvounatka musi navstevovat skolu plavani.

Tučňák magellanský je dalsim obyvatelem Valdesu.

Tihle pani ve fraku si jen tak tlapkaji po plazi a obcas si skoci zaplavat.

Pobrezi poloostrova je pekny, jen kdyby tolik nefucelo.

Holt letni sezona je uz pryc a na plaz se da jit jen ve svetru.

Tento prispevek ma velice informativni charakter a detailne popisuje prubeh naseho dalsiho treku kolem hory Hielo Azul, nedaleko hippie mestecka El Bolson.

Na zacatku jsme museli prekonat nebezpecne rozviklanou lavku pres divokou a rozbourenou reku Rio Azul.

Ani nasledujici vystup, prekonavajici 1000 m prevyseni, se neobesel bez zdolavani nebezpecnych prekazek v ceste.

Kdyz nas cesta temnym lesem konecne vyvedla takrka na vrchol, obloha se zatahla, setmelo se a zacalo prset.

Chvilemi byla viditelnost tak spatna a mlha tak husta, ze jsme museli zastavit a urcovat dalsi smer chuze podle lisejniku, tvaru mravenist a barvy kury stromu.

Nakonec jsme se preci jen dostali k horske chaloupce lezici pod horou Hielo Azul. Pro neprizen pocasi se nam chatu nepodarilo vyfotit, nicmene tu maji vyborne domaci pivo. Samozrejme kvasnicove a podavaji ho v litrovych nadobach. Dali jsme jedno a dalsi udalosti vecera mame ponekud rozmlzene.

Druhy den jsme i s Kocabem vylezli jeste o kousicek vyse k ledovci Hielo Azul. Zase sesli k chaloupce a dali si pivo….

Treti den se pocasi ustalilo a my jsme pokracovali cestou lesem k dalsimu refugiu.

Kdyz jsme po narocnem sestupu dosli k chate, rovnou jsme objednali dve stejne dobra piva, jako meli na predeslem miste, a refugio ani nevyfotili.

Odtud to byla uz jen lehoucka prochazka kolem pruzracne ricky. Kdyz jsme na zaver dosli do kempu, ktery lezel takrka na konci cesty, dali jsme dve domaci piva a pak nadavali cestou k autobusove zastavce na ten strasny kopec, ktery jsme vubec necekali.

Tenhle vyletik mela byt takova pohodickova prochazka po hrebenu. Trek Nahuel Huapi se nachazi ve stejnojmennem narodnim parku nedaleko argentinskeho zimniho strediska Bariloche.

Na hreben nas vyvezla lanovka a pak uz to melo byt vicemene po rovince.

Jenze, co cert nechtel, dva dny predtim napadlo pul metru cerstveho snehu, a tak jsme se museli misty brodit az po kolena.

Ale zase tak moc to nevadilo. Vlastne jsme si to strasne uzivali a alespon jsme se letos taky trochu nabazili poradne zimy se vsim vsudy.

Puvodne jsme si mysleli, ze prenocujeme v horske chate, ale chyba lavky, chata byla zavrena a my si to dali drsne pod stanem.

Na druhy den jsme presli dalsi hreben a prelezli nekolik skalisek, coz nebyla vzdycky takova sranda.

Namaha ale byla odmenena u laguny Schmoll, odkud to uz nebyla takova streka k dalsimu refugiu (horska chata).

Refugio lezi u pekne laguny Toncek, u ktere jsme prenocovali.

O tom, ze bychom prespali v chate, jsme uz ani nepremysleli. To ale mozna byla chyba, nebot vecer se zvednul tak silny vitr, ze nas malem odfouknul i se stanem. Nas stan to nastesti vydrzel, na rozdil od sousedniho.

Zatim co Prcik se nemohla rano vyhrabat z pelechu, Lujan nafotil desne kycovou ranni fotku na nekolik zpusobu. Tomu zkratka neslo odolat.

Po uctihodnem vykonu na treku kolem sopky Lonquimay jsme se zajeli trosku zrelaxovat na pobrezi ostrova Chiloe.

Pobrezi Ticheho oceanu vypada nezne, bylo ovsem dosti vetrne.

Puvodni plan jit nekolik kilometru po plazi a kempovat tam padl znacne rychle.

Usli jsme sotva kilometr a byli jsme vyfoukany jako vetrnik.

Tak jsme si jen nafotili nejakou tu vetrem cechranou travu, plaz a muslicky a sli to zapichnout k nedalekemu jezeru, kde tolik nefucelo.

U jezera to bylo fajnovy. Zapadajici slunicko ho krasne nasvecovalo a paradne se tam relaxovalo.

Na druhy den se nam zatahlo, ale to vubec nevadilo. V Chile je totiz hodne nemeckych imigrantu a moc dobre tu znaji pivni kulturu. Navic maji moc dobre pokrmy slozene z parku, klobas, masa, brambor a zeleniny nakladane na kyselo. Po vsech tech kuratech s ryzi v Peru, Bolivii a Ekvadoru nam tahle cholesterolova bomba prisla naramne k chuti. A tech 8 piv taky.