Po uctihodnem vykonu na treku kolem sopky Lonquimay jsme se zajeli trosku zrelaxovat na pobrezi ostrova Chiloe.

Pobrezi Ticheho oceanu vypada nezne, bylo ovsem dosti vetrne.

Puvodni plan jit nekolik kilometru po plazi a kempovat tam padl znacne rychle.

Usli jsme sotva kilometr a byli jsme vyfoukany jako vetrnik.

Tak jsme si jen nafotili nejakou tu vetrem cechranou travu, plaz a muslicky a sli to zapichnout k nedalekemu jezeru, kde tolik nefucelo.

U jezera to bylo fajnovy. Zapadajici slunicko ho krasne nasvecovalo a paradne se tam relaxovalo.

Na druhy den se nam zatahlo, ale to vubec nevadilo. V Chile je totiz hodne nemeckych imigrantu a moc dobre tu znaji pivni kulturu. Navic maji moc dobre pokrmy slozene z parku, klobas, masa, brambor a zeleniny nakladane na kyselo. Po vsech tech kuratech s ryzi v Peru, Bolivii a Ekvadoru nam tahle cholesterolova bomba prisla naramne k chuti. A tech 8 piv taky.

Konecne jsme Prcikovi koupili vybavu na trekovani a vyrazili na 6 dni do divociny.

Trek nas vedl 100 km kolem sopky Lonquimay, ktera naposledy vybuchla pred 14 lety.

Zpocatku se slo pohodlnou cestou lesem plnym araucarii. To jsou ty podivny borovice.

Za to, kdyz jsme vystoupali vys, cekalo nas drsne prekroceni nekolika lavovych poli. Muzu vam rict, ze to neni zadna sranda.

Po te, co jsme nelehko prekonali lavova pole s kameny ostrymi jako britva, cekal nas snadny sestup, ktery naskytal paradni vyhledy na sopku Tolhuaca.

Konecne jsme si udelali opravdovou spolecnou fotku i s nasim novym stanem.

Jak uz to tak na horach byva, kdyz se sejde dolu, jde se zase nahoru.

Uzili jsme si taky jedno velmi mrazive rano, kdyz jsme stanovali u lavoveho valu.

Stoupani podel lavoveho pole, ktere vzniklo pri vanocnim vybuchu sopky roku 1988, se sice zdalo nekonecne, ale zato bylo velice zajimave.

Zajimavosti je, ze sopka neexplodovala z hlavniho krateru, ale vytvoril se novy bocni krater.

Ze zhora byly opravdu bajecny vyhledy na dalsi okolni sopky.

A na zaver jsme jeste nafotili, jak nam to slusi v plny polni.

Jak Lujan ukazuje Prcikovi kondora na obloze..

Jak Lujan ukazuje sopku…

Jak Lujan dela americky usmevy…

A jak je Lujan konecne hodnej a tvari se normalne, i kdyz se kouka na spatnou stranu.

San Pedro je fajn mestecko, vlastne oaza, uprostred pouste Atacama.

Dnes je San Pedro oazou predevsim turistickou, ale v historii to byla vyznamna zastavka na dobytci stezce z Argentiny k ledkovym dolum.

S Prcikem jsme si po okoli vyjeli na kole.

Svete div se, v pousti tece reka. To bude nejspis ten duvod, proc tu San Pedro je.

Krajina je to zajimava a kostelik s hlinenou strechou, ktery lezi osamocen v pousti nekolik kilometru od mesta, je vazne originalni.

Udoli Valle de la Luna, pripominajici mesicni krajinu, lezi uplny kousicek od San Pedra de Atacama. Poust Atacama je pry nejsussim mistem sveta, ale Lujanovi se to nezda. Naprsi tu za rok celych 20 mm a kousek od San Pedra tece reka.  

V teto erozni krajine jsou k videni nejruznejsi skalni variace a kanony.

A na obzoru se tyci nekolik majestatnich vulkanu.

K videni je i velka, ackoliv ne zrovna obri, duna. Fakt je to jenom uplne normalni pisecna duna, ale pri zapadajicim Slunci vypada bajecne.

Pri zapadajicim Slunci totiz vypada cele Valle de la Luna uzasne.

Kdyz jsme se vraceli od gejziru Tatio, udelali jsme par kratkych, ale moc hezkych zastavek na Altiplanu.

Nedaleko se nachazi laguna, kde ziji plamenaci.

Zda se, ze se predvadeji a chteji se fotit, ale spis utikaji pred davy turistu, kteri tam kazdy den ve stejnou dobu prijizdeji. Stejne jako my.

Okolni kopce jsou taky moc pekny a ziji na nich divoke vikune a domestikovane lamy a hrava lamatka.

Posledni zastavka byla v malinkate vesnicce s malebnym kostelikem, kde se kazdodenne po prijezdu vsech turistu ze San Pedra zvysi pocet obyvatel na deseti nasobek. No jo no, my jsme taky prispeli svou troskou.

Gejziry Tatio, lezici na chilske strane Altiplana, se nachazeji nedaleko poustniho mestecka San Pedro de Atacama.

Gejziry se rozkladaji v nadmorske vysce 4300 m.n.m a jedna se tak o pravdepodobne nejvyse polozene gejzirove pole na svete.

Nadmorske vysce odpovidala v 6 hodin rano i teplota vzduchu. Nebylo vic nez 5 stupnu pod nulou. Ty gejziry totiz nejvic tryskaji v tuto brzkou ranni hodinu.

Zatim co venkovni teplota je -5, voda v gejzirech ma az 85 stupnu a obsahuje nejruznejsi druhy mineralu, ze kterych se zformovaly zajimave utvary.

Kdyz slunicko povyleze po obloze o trosku vys, to je hnedka radosti, ze se konecne otepli.

A kdyz uz slunce vylezlo z poza kopce, udelali jsme si s Prcikem po dlouhe dobe a na cetna prani ctenaru spolecne foto.

A ted to teprve zacina byt poradny kyc.

No proste je to parada, odevsad se vali coud a para na blankytnem pozadi, podtrzenem okolni krajinou.

… a tak dal, vre to, bubla to, smrdi to …

Okolni krajinka nam taky naramne padla do oka a nemohli jsme se ji nabazit.

Ale ty gejziry jsou zkratka uzasny.