Z La Pazu je to k jezeru Titicaca co by kamenem dohodil.

Prijemnym zpestrenim cesty je prevoz autobusu pres uzinu jezera na barce. Sice to vypada, ze se lod musi kazdou chvilku prevratit, ale vzdycky to dobre dopadne.

Jezero Titicaca je vice nez 230 km dlouhe a 97 km siroke a patri mezi nejvyse polozena splavna jezera na svete. Lezi 3820 m.n.m.

Jezero Titicaca se rozklada na pomezi Bolivie a Peru. Vetsi cast se sice nachazi v Peru, ale nam se vic libila cast bolivijska.

Vstupni branou z bolivijske strany je prijemne hippie mestecko Copacabana.

Mistni veri, ze kdyz posveti na vrcholku nad mestem miniatury domu, aut, penez, kramku nebo cehokoliv jineho, do roka danou vec ziskaji.

A tak jsme si s Prcikem taky, po vzoru mistnich, pivem posvetili par miniaturek.

Lodka nas odvezla z Copacabany na Isla del Sol. Podle incke legendy se prave zde zrodilo Slunce a Inkove verili, ze i jejich predci vzesli ze skaly zvane Titicaca (Pumi skala), ktera se nachazi na severnim konci ostrova.

Na mensi Ostrov Mesice (Isla de la Luna) je z kopcu Ostrova Slunce pekny vyhled.

Mistni se tu vicemene zivi pastevectvim a turismem.

Nam to tu ale pripadalo tak trochu jako v Irsku.

Zeleny kopecky, kamenny plutky, oslici….

Spousty osliku.

I ty kamenne domecky nam prisly povedome.

Z jizniho konce ostrova je to prijemna prochazka do severniho pristavu.

Cestou se naskyta spousta hezkych vyhledu.

A doprovazel nas mistni zeryk.

Obcas potkame mistni pastevce s ovcemi, osly i prasaty.

Na severnim cipu ostrova se nachazi incke ruiny.

Obetiste.

A Pumi skala. My v ni ale pumu nenasli.

Obcas jsme si tu pripadali jako u more.

Dalsi vylet, na ktery jsme se z Rurre vydali, byl do dzungle v narodnim parku Madidi.

Cesta do parku, kam se da dostat jen lodi, trva 4 hodiny proti proudu rozzurene reky.

Ac by se zdalo, ze motorizovana vydlabana kanoe bude vratka, je to velmi stabilni plavidlo.

Cestou potkavame domorodce, kteri rybari na rece.

Pocasi nam ale moc nepreje a obcas zmokneme.

Oproti pampam je jungle hlavne o rostlinach a hmyzu.

Zviratka se daji videt jen vzacne.

Za to je tu spousta stromu.

Stromu s bodlakama.

Obrich stromu az 600 let starych.

A vlastne cely vylet je o tom, ze se prodira dzungli a sbiraji se kousance od komaru, mravencu a klistat.

Kdyz vas kousne tenhle mravenec, tak pry do 24 hodin umrete. Ale naseho pruvodce pry pred lety kousnul a je furt nazivu.

Clovek by se divil, co vsechno maly mravenec unese.

Abychom si uzili nejakou legraci, vyrobil nam pruvodce houpacku z lijany.

Prcik se houpala jak Tarzanka.

Jednu noc jsme stravili v relativnim pohodli zakladniho tabora.

Za to druhou noc jsme kempovali na divoko hluboko v pralese, kde nas postipalo kdeco.

PS: Jungle byla dobra, ale jsme radi, ze uz jsme zpatky v horach. V jungli bylo totiz jako ve skleniku a z Lujana tekl pot proudem.

PS 2: Prvni, co Prcik v pralese udelala, bylo, ze sla na zachod do volne prirody a malem pocurala tarantuli.

Z Coroica jsme se vydali autobusem krkolomnou cestou do Rurrenabaque v amazonske nizine. A hned po prijezdu jsme se vydali na vylet do nedalekych pamp, kde se da pozorovat spousta zviratek.

Do zdejsich podmacenych pamp se lze dostat jen lodi.

Cesta je to ovsem zazivna.

Na rece a u reky totiz zije spousta zviratek.

Zelvy.

Opicaci.

Opicky.

Spousta rozlicnych ptaku.

Ptaci ohnivaci.

Unikatni sladkovodni ruzovi delfini.

Kterym jsem asi stokrat vyfotil hrbet. Ale nakonec se ukazali poradne. Potvurky.

A taky lenochodi.

Kteri se jen tak nekomu neukazou.

V kempu jsme se radi houpali v hamaku.

A obcas za nami prisel na navstevu i aligator. Tak jsem si ho poradne nafotil.

Tak jako vsichni ostatni.

Tarantule se navstevnici kempu bali kupodivu vic nez aligatora.

Zato pruvodce se ji nebal vubec.

Vlastni pampy, kde se da pri trosce stesti videt anakonda, je vlastne jen takova podmacena louka.

A tak jsme se tam brodili v holinkach. Ale anakondu jsme nevideli.

Pruvodci to ovsem naladu nezkazilo. A nam taky ne.

Zapady slunce jsou tu uzasny.

Na zaver vyletu jsme se jeste zastavili chytat pirane.

Ovsem jediny, kdo mel stesti, byla pani kucharka.

Vlastni Rurrenabaque je vcelku dira.

Ale s peknym trhem.

A rusnym pristavem.

Oblibenou bolivijskou adrenalinovou zabavou je sjizdeni silnice smrti. Pry nejhorsi a nejzabijactejsi silnice na svete. A to but autobusem, nebo na kole.

My jsme si to dali na kole. U toho se pry jeste nikdo nezabil.

Probiha to tak, ze ucastniky sebevrazedneho sjezdu nejdrive vyvezou minibusem do nejvyssiho bodu cesty La Cumbre 4200 m.n.m.

Vykouri se posledni cigareta…

A frci se to z kopce do vesnice ve 1200 m.n.m.

Prvnich 30 km je sice po asfaltu, ale protoze na vrcholku cesty muze klidne snezit, neni to tak docela sranda.

Nam uplne stacil dest a mlha.

Prcik si jela vyslovene vyletnim tempem. Za to Lujan to kulil, ze mu nestacil ani pruvodce.

Byl ze me uplne vyrizenej.

Asi v pulce cesty jsme posvacili.

Trosku se nam vybralo pocasi.

Udelali si skupinovku.

Nasadili masky proti prachu.

A svisteli dal.

Z dalky to ani nevypada moc strme.

A jsme v cili a prezili jsme.

Na oslavu vitezstvi si davame pivo, a minibus nas pak odvezl do mestecka Coroico, kde na nas cekal paradni obed.

Protoze se nam v Coroicu naramne libilo, zustali jsme tam 3 dny a kochali se uzasnymi vyhledy.

V defakto hlavnim meste Bolivie, La Pazu, jsme pobyli jen velmi kratce.

La Paz, nejvyse polozene hlavni mesto na svete (3632 m.n.m), nas uvitalo svym rannim poklidem.

Uz se nam zdalo, ze to nebude takovy blazinec jako obvykle.

Zdani ovsem klame. Na Mercado Negro bylo rusno jiz od brzskych rannich hodin.

Je tu uplny hypermarket. Zajimave je, ze stanky se stejnym zbozim se drzi pohromade.

Napoje

Odevy

Burizony

Melouny

Banany

Koka

Dzusy

Ne kazdy ovsem udrzi krok se zbesilym tempem trziste.

Po setmeni vypadaji La Pazske kopce jako podivna hvezdna obloha. My musime jit brzo spat, protoze dalsi den nas ceka mensi adrenalinovy zazitek. Prezili jsme, ale o tom az priste.

Ve mestecku Uyuni jsme se moc dlouho nezdrzovali a hned druhy den jsme se vydali do pravdepodobne nejvyse polozeneho mesta na svete.

Potosi lezi v nadmorske vysce 4070 metru a obklopuji ho kopce jeste vyssi.

Ze strechy frantiskanskeho klastera je hezky vyhled.

Mesto ma ale svou nejvetsi slavu jiz za sebou. V dobe kolonialni bylo diky neuveritelne vynosnym stribrnym dolum nejbohatsim mestem Latinske Ameriky. Stribro jiz v dolech takrka doslo, ale stale jeste se tu par zoufalcu snazi stejnymi primitivnimi metodami jako pred staletimi tezit. A na ne se chodi koukat turisti. Je to velka atrakce, ale nam se tam nejak nechtelo.

Z kolonialni doby pochazi zdejsi bohata a zdobena architektura.

Potosi si stale uchovava sve kouzlo.

Ulice Potosi jsou velice zive…

a z nejakeho duvodu jsme si tu pripadali tak trochu jako nekde v Asii. Ze by za to mohly ty minibusy? Nebo nas omamila nadmorska vyska?

Taky jsme narazili na moc peknou dilnu krejciho…

a krasny holicstvi.

A taky jednu demonstraci. To ovsem neni v Bolivii zadna vzacnost.

Laguna Colorada je zajimava tim, ze meni barvy. Po ranu je cervena a vecer modra. Pry je to diky bakteriim, ktere v ni ziji. Po ranu vyplavou na hladinu a vecer klesnou.

Krome bakterii zije na lagune take spousta plamenaku.

Jeden hezci nez druhej.

O kousek dal se tyci sedmibarevny kopec. Jmenuje se Hora sedmi barev.

A jeste dal kamen, ktery vypada trochu jako strom.

A dalsi laguna…

…plamenaci na lagune Hedionda

…dalsi hora

…laguna Hedionda

… plamenaci na lagune Canapa

… a laguna Canapa v kycovitem podani.

Na konci dne jsme radi, ze mame strechu nad hlavou. Strecha je sice vselijaka, zato podlaha i zdi jsou ze soli. Posledni noc vyletu spime v solnem hotelu.

I postel je ze soli.

Stejne jako stoly a zidle.

Rano musime brzy vstavat.

Jedeme totiz na vychod slunce na salaru de Uyuni.

Byl to tak strasnej kyc, ze jsem ho sem ani nedal. Ale skupinove foto nasi vypravy se vcelku povedlo.

Kdyz jsme se vychodu nabazili, popojeli jsme tou rovnou solnou pousti ke koralovemu (opravdu z morskych koralu) ostruvku Isla del Pescado.

Uprostred toho bileho nekonecna pusobi jako prizrak.

Cely ostrov je porostly kaktusy.

To by clovek neveril, jak dlouho takovy kaktus zije. Kaktus poporoste jen o jediny centimetr do vysky za jeden rok. Nektere ze zdejsich kaktusu jsou az 12 metru vysoke. To znamena, ze si tu rostou jiz 1200 let. Fakt tisic dveste let!

Prcik se chtela na tom nekonecnu vyfotit.

A potom jsme se vsichni spolecne snazili imitovat pohlednici vyuzivajici zvlastni perspektivy uplne roviny. Moc originalni to neni, a je to dost nakrivo.

Nanestesti se toho ostatni dost chytli a museli se vyfotit na vsem, co meli pri ruce.

Coz nas moc nebavilo.

Nakonec jsme se preci jen poposunuli do nedaleke vesnice Colchani na okraji salaru, kde se sul zpracovava.

A Prcik si tu petovala male lamatko, ktere si moc pochutnavalo na igelitovem obalu.

Posledni zastavkou byl hrbitov vlaku. Nic moc, takovej vrakac na kolejich a kolem lany odpadku.

Po par dnech prijemne prozevlovanych v Tupize vyrazime na 4 denni Jeep-vylet k lagunam, sopkam a salarum.

Z Tupizi, ktera lezi cca ve 3000 m.n.m., se pomaloucku skrabeme po krkolomne prasne ceste k prvnim vrcholkum And.

Po par hodinach se uz nabizeji vyhledy do udoli.

Cesta je to narocna, jak pro ridice, tak pro cestujici i pani kucharku.

A tak zastavujeme u stada lam na obed.

Lama tentokrat k obedu nebyla.

Lama je vcelku zvidave zviratko, nektere se i chteji fotit. Ale pohladit, to se jen tak kazda nenecha.

Obcas zastavime na zachod ve vesnicce uprostred niceho.

Az vecer dorazime do vesnicky San Antonio de Lipez, ktera lezi ve 4200 m.n.m.

Zapad slunce krasne maloval na protilehlych kopcich, a to jsem si nemohl nechat ujit.

Prcik si zas nemohla nechat ujit fotku s oslikama.

Byl to tam vazne samy kyc.

Kdyz nas mistni deti vecer ukecaly na fotbalek, neprislo nam to jako spatny napad. Samozrejme jsme prohrali. I pres to, ze jsem jednou nahral na malem gol. Ale hlavne jsme pred veceri malem umreli na nedostatek kysliku. Hrat fotbal ve 4200 m.n.m neni zkratka jen tak.

Ta decka, ktera se nas nesnazila zabit pri fotbale, se chtela desne fotit. A pak za to chtela bolivian.

San Antonio de Lipez je jinak par baracku postavenych z nepalenych blatenych cihel se slamennou strechou.

A tak rano vyrazime dal. Prvni zastavka je v opustene hornicke vesnici. Trosku nam to tu pripominalo Blasket Island. Mezi domeckama se prohanela zviratka podobna zajicovi a opodal se pasly lamy.

Popojedeme dal a kochame se okolni krajinou.

Obcas zastavime a vyfotime si kyc s lamama…

i lamatkama. 

Prcik nutne potrebuje mit vyfocenou kazdou lamu zvlast. Pry ke statistickym ucelum.

Zastavka u termalniho bazenku byla prijemnym zpestrenim.

Laguna Verde je uplne zelena a je v ni pry rozpusteny arzen, jedla soda a dalsi mineraly.

To bile neni sul, nybrz prave jedla soda.

Gejziry Sol de Manana lezi ve vice nez 5000 m.n.m. Krom toho, ze kouri, take krasne smrdi sirou, sici a bublaji.

Treskute prenocovani nas cekalo u laguny Colorady. O tom ale az priste.

Z andskych vesnicek na severu Argentiny jsme se poposunuli do Bolivie. A ten rozdil oproti Argentine je videt na prvni pohled.

Zatim co v Argentine byl poulicni prodej prijemnym zpestrenim, v Bolivii je to zaklad ekonomiky.

Cerstve dzusy, vymackane primo z ovoce, a preslazene limonady, ve kterych je snad vic cukru nez vody, jsou k dostani uplne vsude.

Chleba z ulice nechutna vubec spatne. On to ani neni tak docela chleba, ale spis takove placky.

Supermarket tu velmi dobre zastupuje trziste s nespocetnym mnozstvim stanku.

Masny jsou trosku nezvykle. Ale mrazak meli v kazde.

Stejne jako v kazdem poradnem hypermarketu i na zdejsim trzisti je stravovaci koutek.

A tak jsme si s Prcikem dali bastu. Pikantni hovezi s ryzi, bramborem a zeleninou.

A moc jsme si posmakli. Pani kucharka z nas byla tak vykulena, ze jsme jeste jako bonus dostali polevku gratis.

Okolo trziste je zivo…

jestli se tak da nazvat zevlovani mistnich.

Mistni pani jsou tu hrozne pekny a kazda ma na hlave nejaky klobouk.

Nejpopularnejsim typem klobouku je burinka.

I presto, ze se mistni opravdu neradi foti, jsme neodolali a pani si nafotili.

Tupiza, kde jsme mistni fotili, je pratelske mestecko uprostred hor.

A jsou tu fajn vyhledy.

Ovsem cesta do Tupizi od argentinskych hranic vede po prasne a neuveritelne hrbolate ceste. Prujezd tunelem, pri kterem ridic neustale troubi, je zaverecny bonus po 3 hodinach drncani.

Z Tupizi jedeme na ctyrdenni jeep vylet pres hory, doly, kolem lagun a salaru do Uyuni.