Dneska to bude skoro bez komentáře.

Mušličky a chaluhy.

Pěkný kameny.

Obrazce na pláži.

Kdopak tu pláž pokakal?

Ještě nějaký pěkný kameny.

A ještě víc.

Ještě.

Není tohle náhodou ta abstrakce?

Ale je to pěkný.

A to je všechno.

Předpověď sice na sobotu slibovala déšť, vichřici a možná i trakaře, ale zázračně po delší době vykouklo slunce a udělalo se pěkně.

Nohaval Cove není daleko od Corku a na našem seznamu míst k prozkoumání už nějakou dobu byl. Tudíž to byla snadná volba.

Ta tři špičatá skaliska dávají tomuto místu magickou atmosféru.

A rozbořený klášter opodál ji pěkně doplňuje.

Ovšem je tu toho víc než jen skaliska…

Fotku čisté linky mezi loukou a nebem jsem zkrátka udělat musel

Strniště tam mají taky hezký.

Tyhle jejich zídky jsou moje velká slabost.

Na Rocky Bay jsme se zastavili cestou zpátky do Corku.

A stálo to za to.

Nebudu se tady rozepisovat, jak to tam šplouchalo, protože to dělám pokaždý.

Prostě je to tam hezký.

…aneb foto variace na jedno téma.

U Ballycottonu je fajn procházka po útesech…

… a z té procházky je hezký výhled na maják.

A samozřejmě také na útesy.

A protože když zasvítí, tak je to vážně hezký…

…tak si dáme ještě jednu…

…a ještě.

Hezký, úspěšný, a tak vůbec jak se to říká, Nový rok 2008.

V Crosshaven je to fajn. Je to stejně jako Fountainstown kousek od Corku, jsou tu parádní útesy a občas to tu báječně šplouchá.

To se nám líbí a Lujan to rád fotí.

A Prcik si přitom užívá výhledy.

Na zátoku…

Projíždějící loďky…

A maják.

A Lujan fotí, jak to šplouchá.

Fountainstown je malá vesnice nedaleko Corku, kam se občas zajedeme podívat k moři.

Po útesech vede příjemná procházka a Lujan tady má spoustu fotografických příležitostí.

Mušličky jsou docela hezký, ne?

A ty lagunky, co tu zůstaly po odlivu…

Ty odrazy, co?

A samozřejmě rackové.

Po velkém úspěchu předchozího příspěvku pokračujeme ve vzpomínkových akcích a tentokrát přinášíme fotografickou reportáž z pláže u města Youghal (čte se to Jól).

Do Youghalu jsme se během našeho pobytu v Irsku vydali již mnohokrát. Ve slunné letní dny je tu nabyto k prasknutí. V březnu 2006, kdy jsme pořídili tyto fotografie, však byla pláž pustá a my jsme si ji mohli celou užívat skoro sami.

Lujan si děsně ulítával na focení kůlů.

A odlesků na pláži.

A ještě víc odlesků…

A taky mraky a jejich odrazy…

A na závěr ještě přidám pár loděk zaparkovaných v městském přístavu.

Na ostrov Cape Clear a do Baltimoru (West Cork) jsme vyrazili na konci srpna minulého roku, ale fotky jsme dali dohromady až teď.

Na ostrov jsme jeli lodí pod bedlivým dohledem kapitána.

Hned po přistání jsme byli okouzleni klidem a duchem rybářského ostrova.

Vztyčili jsme tedy v kempu stan a vydali se na průzkum…

…a bylo to přesně takový, jak jsme si to představovali… až do té doby, než jsme se vrátili do kempu. Kemp byl plný irských teenagerů, náš stan obklopený jinými stany tak, že jsme se k němu ani nemohli dostat. Stan jsme přesunuli, ale moc jsme si nepomohli. Teenageři pařili celou noc a mi se vůbec nevyspali.

A tak jsme náš pobyt na Cape Clearu ukončili předčasně a odjeli lodí zpět do Baltimoru.

V Baltimoru je velký přístav jachet a i když se to nezdá, pozorovat jachtění je vážně zábava.

To ale není všechno, kousek za Baltimorem se nachází parádní útesy s ještě lepším výhledem na zátoku a moře.

Na útesech stojí podivná stavba, která připomíná tvarem doutník. Člověk by řekl, že je to maják, ale nemá žádné světlo.

Účel nám zůstal utajen. Ale bylo tam hezky, a tak jsme si o kousek dál postavili stan a kochali se těmi panoramaty.

Ne že by nás lezení po kopcích už omrzelo, ale když už jsme v té ostrovní zemi, byla by to ostuda nevydat se alespoň občas k moři.

Poloostrov Iveragh, neboli Ring of Kerry, je lemován spoustou krásných pláží…

… útesy a ostrůvky.

Na jednom z těchto ostrůvků jsme objevili tento zajímavý hřbitov. Ostrov Abbey Island je sice s pevninou spojen pláží, ale dostat se na něj suchou nohou lze jen za odlivu.

Zde se nám také konečně podařilo vyfotit Prcikovi oblíbené, na ostrově všudy přítomné, panenky – fuchsie.

Procházka po pláži nedaleko vesničky Caherdaniel byla velice příjemná.

O zábavu se nám postaral místní žerda, který si také vyšel na procházku. Furt chtěl házet klacky, těch bylo nedostatek, nebo kameny, těch bylo dostatek. Ale skoro nic nenosil zpátky, a když už něco přinesl, tak to nechtěl dát z huby.

Nakonec jsme na této pláži strávili skoro celý den. A bylo tam vážně krásně.

K večeru jsme nasedli do auta a vydali se pomalu hledat nějaký nocleh.

S posledním sluncem v zádech jsme se ještě stačili projít po pláži u vesnice Ballinskelligs.

Následovalo ubytování v B&B, večeře a pivo v hospodě a James Bond v televizi.

Může to znít nezáživně, ale první, kde jsme po snídani zastavili, byla zase pláž. Tentokrát se jmenovala Rossbeigh.

Procházka po ránu byla neuvěřitelně osvěžující.

Následující naše kroky vedly směrem k poloostrovu Dingle. Překročili jsme jeho pohoří a dojeli až k Brandon Head.

…některé z těchto ovcí po nás podivně pokukovaly. A jiné se kochaly výhledem na moře.

Tento víkend Prcik nepracovala, a tak jsme tentokrát vyrazili na výlet společně.

Národní park Killarney není od Corku příliš daleko a stále ještě ho nemáme kompletně prozkoumaný. Vydali jsme se tedy zdolat vrchol Purple Mountain (832 m), která se tyčí nad průsmykem Gap of Dunloe.

Výstup to není příliš obtížný, ale takový chodník jako na Torc to není.

Průběh výstupu byl standartní. Prcik nejdřív nadávala jak špaček, že je to do kopce, ale nakonec se rozešla a na vrcholek vyběhla jak kamzík.

Ale musím uznat, že kopec je to pořádný.

Počasí sice nebylo ideální, ale nepršelo, takže bylo vlastně hezky.

Mraky se sice kupily hrozivě, ale nakonec ani nekáplo.

A dolů jsme scházeli za příjemného sluníčka.

Původně jsem chtěl vyrazit na houby, ale nakonec jsem vylezl na kopec, kterému tu říkají hora Torc (535 m).

Jít v Irsku na houby se zdá být báječný nápad. Je tu neustále vlhko, relativně teplo a Irové houby nesbírají. Jenže chyba lávky, v Irsku nejsou skoro žádné lesy a najít ten správný houbový les není snadné. Nebudu to protahovat, les jsem našel v Národním parku Killarney. Houbu jsem ale neviděl ani jednu.

A tak jsem své houbařské ambice vzdal a raději se drápal na kopec.

Ten pražcový chodníček byl opravdu luxusní. Bez něj by se nahoru, přes podmáčené louky, asi nikdo nedostal.

Jak jsem se dostával výš a výš, otevíral se mi výhled do hor.

A úměrně nadmořské výšce se měnil příjemný lehký vánek na vichřici.

Když jsem se, popoháněn divokým větrem, konečně vyškrábal na vrcholek, byl jsem odměněn výhledem do údolí Killarney.

Moc hezké panorama. Ale měl jsem co dělat, aby mi foťák neuletěl.

Cestou zpátky jsem si ještě vyfotil nějaký ten potůček…

Prošel se kolem jezera a jel domů. Už mi tam bylo samotnému smutno… Prcik byla v práci.